Základní zásady trestního řízení 2. část
Zásady, které byly popsány již v I. části tohoto pojednání, a další, které budou rozebrány a vysvětleny v následujících částech, vycházejí z ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů a z Listiny základních práv a svobod (dále jako „LPS“) znovu publikované usnesením předsednictva ČNR č. 2/1993 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod. Bližší hranice výkladu základních zásad vyplývají ze zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jako „tr.ř.“).
V první části výkladu zásad trestního řízení publikovaného dne 14. 10. 2025 byly zevrubně popsány zásady řádného zákonného procesu, presumpce neviny, legality a rychlého procesu. V této části budou popsány zásady oficiality, zjištění skutkového stavu bez pochybností, volného hodnocení důkazů.
Zásada oficiality je zakotvena v ustanovení § 12 odst. 11 tr.ř., z něhož vyplývá, že trestní stíhání může vést pouze státní orgán a nikoliv soukromá osoba. Ta může pouze oznamovat skutečnosti, o nichž se domnívá, že by mohly mít trestně právní charakter, což se promítá do laicky frekventovaného pojmu trestní oznámení. Takovýto úkon není jakkoliv upraven v zákonných předpisech. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny proto přijímat jakékoliv oznámení od fyzických i právnických osob a postupovat z moci úřední neboli ex officio. Na druhé straně je smyslem této zásady, aby orgány činné v trestním řízení postupovaly urychleně a nevyčkávaly návrhu stran.
Z této právní úpravy vyplývá, že v České republice není možné vést v trestněprávní rovině soukromoprávní žalobu.
Zásada zjištění skutkového stavu bez pochybností je zásada, která je výrazem změn v devadesátých letech minulého století. Současná úprava navazuje na provedenou změnu vyhledávací zásady, která je vázána na vymezení původní zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, že „orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v trestním řádu a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí“.
Tím je vyjádřeno, že se posílilo postavení stran před soudem. V současné době strany navrhují, ale také předkládají důkazy, které mohou i provádět. Celá tato úprava by měla zajistit vypátrání a usvědčení skutečného pachatele a předejít zejména justičním omylům odsouzením nevinných osob.
Lze shrnout, že zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je zajištěno v trestním řádu tím, že orgány trestního řízení objasňují případ i bez návrhu stran. Jsou povinny zajišťovat důkazy ve prospěch i neprospěch obviněného.
Významná je povinnost orgánů činných v trestním řízení provádět ověřování důkazů pro i proti doznání obviněného. Zároveň je třeba v řízení před soudem respektovat zásadu kontradiktornosti hlavního líčení, ale tím není dotčena povinnost soudu, aby sám doplňoval důkazy.
Za účelem dodržení uvedené zásady zjištění skutkového stavu bez pochybností a dodržení zákonných postupů při dokazování jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem je nutno dodržovat příslušná ustanovení trestního řádu.
K výše uvedenému se vztahuje i zásada vyhledávací konkretizující zásadu oficiality pro důkazní řízení. Jedná se o úřední povinnost orgánů činných v trestním řízení samostatně z vlastní iniciativy vyhledávat a provádět důkazy za účelem zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti a který umožňuje rozhodnout
Zásada volného hodnocení důkazů – se promítá do všech fází trestního řízení, neboť není žádná fáze trestního řízení, kde by se nemusely shromážděné důkazy hodnotit samostatně a ve vzájemných souvislostech za účelem dalšího postupu ve věci.
Nejsou dána žádná pravidla, pokud jde o množství důkazů k prokázání určité skutečnosti. Zákon nestanoví jakoukoliv stupnici vzájemné důležitosti, váhy či důkazní síly jednotlivých důkazů. Naopak ale trestní řád výslovně zakazuje použít např. důkaz získaný donucením nebo takovou hrozbou. Soud nesmí brát v úvahu důkaz získaný nezákonným způsobem. Soud může ale vyloučit důkazy nepodstatné, z nichž nelze učinit poznatek o předmětu dokazování.
Je-li výsledkem hodnocení zákonnosti důkazu zjištění, že byl proveden nebo opatřen v rozporu se zákonnými předpisy, tak se jedná o neplatný nebo neúčinný, pokud to představuje podstatnou vadu. Může nastat situace, že prvotně může jít o procesní vadu relativní, která činí důkaz neúčinným, což lze případně v dalším řízení napravit.
Soud při práci s důkazy hodnotí také jejich věrohodnost a pravdivost. Zde hraje důležitou roli původ důkazu a jeho napojení na další získané důkazy. Žádný tak nemá zvláštní význam. Tím je patrné, že náš právní systém nezná ani institut tzv. korunního důkazu. Tento pojem zůstává použitelným pouze v literárním světě.
Důkazy se opatřují proto, aby jejich hodnocení umožnilo orgánům činným v trestním řízení rozhodnutí ve věci. Základem postupu je jejich vnitřní volné hodnocení. Probíhá-li hodnocení v soudní fázi, musí být výsledkem řádné odůvodnění obsahující informaci, které skutečnosti byly vzaty za prokázané. Je nutné také uvést, jak se soud vypořádal s obhajobou, či proč soud nevyhověl určitým důkazním návrhům.
Závěrem k této zásadě lze uvést, že zásada volného hodnocení důkazů se aplikuje ve všech stádiích trestního řízení, tzn. například v přípravném řízení, hlavním líčení, odvolacím řízení a dovolacím řízení, a dopadá na všechny orgány činné v trestním řízení. Pokud jde o druh důkazů, dopadá na všechny důkazy, včetně znaleckých posudků či důkazy předložené stranami.
Pramen:
Šámal. P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1920 s.
