Ústavní soud k zásadě zákazu reformace in peius: Uplatní se i pro občanské soudní řízení

V jednom ze svých nedávných nálezů se Ústavní soud zabýval otázkou uplatnitelnosti zásady zákazu reformace in peius v rámci občanského soudního řízení ve světle na ústavně zaručené práva na spravedlivý proces, řádné vedení soudního řízení a rovnost účastníků sporu.

Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhal zrušení nákladového výroku odvolacího soudu, který sice potvrdil správnost jeho přiznání, avšak svým rozhodnutím snížil výši přiznané náhrady soudních výloh, ačkoliv stěžovatel svým odvoláním napadl pouze výrok o výši přiznané náhrady za ztížení společenského uplatnění. Odvolací soud však rozhodl v neprospěch stěžovatele a přiznal mu náhradu nákladu řízení o téměř polovinu nižší. Zdali tím došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius, vztahuje-li se tato zásada i na řízení před civilními soudy a jak se s těmito otázkami vypořádal Ústavní soud, se dočtete v tomto článku.

Co je zásada zákazu reformace in peius?

Zásada zákazu reformationis in peius, neboli zákazu „změny rozhodnutí k horšímu“ je jedna ze základních zásad trestního řízení. Trestní předpisy tuto zásadu výslovně obsahují, když např. ve vztahu k odvolacímu řízení platí, že v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného.

Předpisy upravující občanské soudní řízení (civilní řízení) ovšem tuto zásadu výslovně neobsahují.

Civilní řízení sporné je ovládané především dispoziční zásadou. Jedním z projevů dispoziční zásady je i právo podávat opravné prostředky proti rozhodnutím soudu.

Ačkoliv dispoziční zásada a zásada zákazu změny rozhodnutí k horšímu spolu na první pohled nijak nesouvisí, opak je pravdou. Aby totiž mohlo být garantováno právo podat proti rozhodnutí soudu opravný prostředek, musí být navrhovateli garantováno, že využití této možnosti nepovede ke zhoršení jeho postavení.

Tuto tezi již dříve vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, kde vyslovil, že:

„Také v občanském soudním řízení až na výjimky platí zásada zákazu reformationis in peius, kterou jsou odvolací soudy povinny respektovat, jelikož opačný závěr by byl v rozporu s dispoziční zásadou a taktéž se smyslem a účelem opravných prostředků.“

Zásada zákazu reformace in peius v občanském soudním řízení tedy zajišťuje svobodu práva podat opravný prostředek, neboť jen při jejím uplatnění se osoba podávající opravný prostředek nemusí obávat, že v důsledku podání opravného prostředku ve svůj prospěch nedojde v konečném důsledku k zhoršení jejího postavení.

To znamená, že ten, kdo využil opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu horší postavení, než jaké mu přiznávalo napadené rozhodnutí. Pokud podaly odvolání obě strany, může se rozhodnutí odvolacího soudu pohybovat jen v rámci vymezeném odvoláními obou stran.

Ke skutkovému stavu řešenému Ústavním soudem

V roce 2011 stěžovatel jako tehdejší zaměstnanec utrpěl pracovní úraz, a proto se po ní žalobou domáhal zaplacení celkem 7 830 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady ztížení společenského uplatnění. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 31. 3. 2022 jiné uložil první vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 1 140 000 Kč s příslušenstvím a oběma vedlejším účastnicím uložil zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 314 971,20 Kč.

Druhá vedlejší účastnice rozsudek napadla odvoláním, když namítla nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení pro chybné určení výše tarifní hodnoty u nároku, jehož výše se určuje volnou úvahou soudu. Odvolání podal též stěžovatel, který se jím domáhal vyššího odškodnění.

Obvodní soud řízení o odvolání druhé vedlejší účastnice pro nezaplacení soudního poplatku zastavil a následně Městský soud v Praze potvrdil výrok o výši odškodného, avšak snížil na 144 091 Kč výši náhrady nákladů řízení.

Co na Ústavní soud?

Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v předmětném případě překročil své oprávnění posuzovat odvoláním napadený rozsudek pouze toliko v rozsahu řádně podaných odvolání a rozhodnout jen ve prospěch jediného odvolatele. Tím tak dle Ústavního soudu došlo k porušení práv stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jelikož tak došlo k bezdůvodnému zvýhodnění účastníků bez jakékoliv řádné procesní aktivity.

Podrobněji se Ústavní soud vyjádřil k otázce porušení zásady zákazu reformace in peius, kdy vyřknul, že tato se může negativně projevit ve sféře ústavně zaručených práv a svobod i v kontextu občanského soudního řízení. Dle Ústavního soudu nelze pojímat zásadu zákazu reformace in peius rozdílně v občanském soudním řízení a trestním řízení v případech, kdy jde o srovnatelné procesní situace, ačkoliv Ústavní soud jedním dechem dodává, že v občanském soudním řízení se tato zásada uplatní v omezené míře, protože zde proti sobě stojí zpravidla dva subjekty v rovném postavení vůči soudu.

Ústavní soud dále vyjádřil, že nepovažuje za významné, jaké rozhodnutí o nákladech je správné, protože se jedná pouze toliko o procesní postup, avšak za zásadní je nutno považovat fakt, že rozhodnutí Městského soudu je v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius a že se tak negativně promítlo ve sféře garance odvolacího práva stěžovatele ve smyslu přístupu k soudu, jelikož pokud by stěžovatel odvolání nepodal, nedošlo by ke zhoršení jeho právního postavení.

Zároveň dle Ústavního soudu došlo též k zásahu do práva stěžovatele na rovnost účastníků v řízení, neboť Městský soud napadeným rozsudkem nepřípustně zvýhodnil vedlejší účastnice jako protistranu stěžovatele rozhodnutím v jejich prospěch, přestože k tomu neprojevily svoji vůli dispozičním úkonem.

Napadené rozhodnutí tak dle mínění Ústavního soudu v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius zhoršilo na podkladě odvolání jediného odvolatele jeho procesní postavení, ačkoliv Městský soud byl oprávněn rozhodnout jen ve prospěch stěžovatele, který jako jediný projevil vůli dispozičním úkonem chránit svůj právní zájem.

Závěr

Ačkoliv není zásada zákazu reformace in peius výslovně vyjádřena zákonem, platí dle Ústavního soudu i v občanském soudním řízení, a to jako důsledek zásady dispoziční, jež se uplatňuje pro podání odvolání a navazující řízení, pokud její aplikaci dovoluje povaha daného řízení a konkrétní procesní situace. Nerespektování zásady zákazu reformace in peius bez náležitého důvodu představuje porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a práva na rovnost účastníků v řízení.