Náhrada újmy za zásah do osobnostních práv má mít kromě satisfakční i preventivně-sankční funkci, rozhodl Ústavní soud

Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 23. ledna 2025, sp. zn. I. ÚS 428/23 zabýval funkcí náhrady nemajetkové újmy v penězích (přiměřeného zadostiučinění) za zásah do osobnostních práv. 

Před soud se dostal případ stěžovatelky, která se domáhala odstranění nařčení z udržování mileneckého vztahu i v době úmrtí svého manžela z webových stránek vedlejší účastnice (bulvárního tisku) a zároveň požadovala písemnou omluvu a náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 5 000 000 Kč.  

Případ byl předtím extenzivně řešen na úrovni obecných soudů, když o něm dvakrát rozhodoval Městský soud v Praze, třikrát Vrchní soud v Praze a dvakrát Nejvyšší soud. Soudy se nemohly shodnout především na výši nemajetkové újmy, která byla stěžovatelce způsobena, a z jakých skutečností je třeba ji především odvodit. Zatímco Městský soud v Praze a Nejvyšší soud zastávaly pozici, že faktory jako povaha ekonomické činnosti bulvárního tisku založená na nedbalém uveřejňování často neověřených, či přímo nepravdivých informací a výše zisku z takto necitlivé publikace nepředstavují pro určení výše nemajetkové újmy rozhodující skutečnosti, Vrchní soud v Praze byl opačného závěru, když uvedl, že výše nemajetkové újmy musí být odvislá rovněž od pohnutky, míry zavinění a dalších důvodů na straně původce (škůdce). Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým byla stěžovatelce přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 4 000 000 Kč a postavil se za výši náhrady nemajetkové újmy předtím opakovaně dovozené Městským soudem v Praze – 1 200 000 Kč.  

Ústavní soud dal ve svém nálezu za pravdu argumentaci Vrchního soudu v Praze, potažmo stěžovatelky, když konstatoval zásah do jejích práv na ochranu osobnosti a soudní ochranu a zrušil dotčená soudní rozhodnutí.  

Odůvodnění nálezu 

Dle Ústavního soudu je při určování výše náhrady nemajetkové újmy nutné vycházet mj. z teze, že do neoprávněném zásahu do cizích práv nesmí jeho původce „vydělat“, tedy že se mu nesmí vyplatit (bod 54. Nálezu). Obecné soudy tak mohou ve svém rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění zohlednit rovněž výši zisku, kterou bulvární médium v souvislosti s neoprávněným zásahem utržilo. Stejně tak je třeba posuzovat charakter činnosti bulvárního tisku, jako založené na uveřejňování senzačních pomlouvačných a lidskou důstojnost snižujících nařčení veřejně činných a známých osob (bod 51. Nálezu). V tomto ohledu je dle ÚS míra ochrany svobody projevu bulvárních médií poněkud snížena, i když i tak nesmí být výše náhrady nemajetkové újmy jim uložená likvidační (bod 52. Nálezu). 

Částka přiměřeného zadostiučinění tak musí kromě skutečného rozsahu způsobené nemajetkové újmy reflektovat rovněž společenskou závadnost a nepřípustnost daného protiprávního jednání. V tomto ohledu plní náhrada způsobené nemajetkové újmy dle Ústavního soudu funkci trestající (sankční), odrazující a obecně předcházející (preventivní). Ústavní soud dále uvedl, že pro řádné vypořádání náhrady nemajetkové újmy není rozlišení mezi její satisfakční (nahrazovací) a preventivně sankční, ale úplnost a přesvědčivost vypořádání všech podstatných skutečností vyplývajících z právní úpravy. Dlužno dodat, že v daném případě dovozovala stěžovatelka svůj nárok z § 13 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (předchozí občanský zákoník). Závěry diskutovaného nálezu ÚS se v každém případě uplatní i pro stávající právní úpravu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.  

Komparační okénko – punitive damages 

Na závěr mého příspěvku si ještě dovolím krátké komparační okénko s institutem anglosaského práva, kterým jsem tzv. punitive damages. Punitive damages jsou v anglosaském právu formou sankce ukládanou civilními soudy jako retributivní opatření reprezentující trest za protiprávní jednání žalovaného. Na rozdíl od compensatory damages (nebo také actual damages, tedy skutečné škody), představují nikoliv nástroj kompenzace žalobci způsobené újmy, ale snahu o potrestání žalovaného.1 Skutečnost, že o udělení punitive damages, které jsou dle některých autorů kvazi-trestní sankcí, rozhoduje civilní soud podléhající nižší míře důkazu (zatímco v trestním řízení musí být vina prokázána „beyond resonable doubt“, v civilním řízení postačí „balance of prababilities“), je v anglosaském právu hojně diskutovaným tématem.2  

Co se týče výše diskutovaného nálezu Ústavního soudu, jím deklarovaná preventivně-sankční funkce přiměřeného zadostiučinění se ve světle předložených závěrů zdá být konceptu punitive damages nejméně příbuzná. O to zajímavější je závěr ÚS, že náhrada způsobené nemajetkové újmy nepředstavuje trestněprávní sankci a nevyžaduje tak provádět detailní analýzu ekonomického stavu původce neoprávněného zásahu, jak namítnul Nejvyšší soud. Dlužno dodat, že zatímco popsaná pravidla udělování přiměřeného zadostiučinění se ve světle nálezu ÚS týkají toliko případů zásahů do osobnostních práv, punitive damages mohou být civilními soudy v angloamerickém právním systému udělovány univerzálně. V tomto ohledu bude do budoucna zajímavé sledovat, jakou cestou se bude ubírat rozhodovací praxe soudů a zda dojde časem k rozšíření preventivně-sankční funkci náhrady nemajetkové újmy na její další typy.