Role státního zástupce v trestním řízení je pro mnoho lidí záhadná. Často se na něj díváme jako na toho, kdo stojí na opačné straně než obviněný, kdo se snaží za každou cenu dokázat jeho vinu. Ale státní zástupce není pouhý „prokurátor“, jak si ho mnozí představují, a už vůbec ne ten, kdo má za cíl jen posílat lidi za mříže. Jeho práce je mnohem složitější, a i když vystupuje jako strana, jeho hlavní povinností je hájit spravedlnost.
V počátcích trestního řízení je státní zástupce hlídačem zákonnosti. Podle trestního řádu odpovídá za to, aby bylo přípravné řízení vedeno spravedlivě a nestranně. Není pouze tím, kdo kontroluje, zda vyšetřování probíhá podle pravidel. Má také povinnost zajistit, aby se hledaly důkazy nejen proti obviněnému, ale i takové, které mohou svědčit v jeho prospěch, a to v souladu s jednou ze základních zásad trestního řízení. Spravedlnost není o tom, aby bylo za každou cenu dosaženo odsouzení. Je o spravedlivém rozhodnutí.
Nestranný přístup je klíčový pro zachování rovnováhy v celém trestním řízení. Státní zástupce kontroluje zákonnost vyšetřování, ale zároveň svým dohledem přispívá k tomu, aby byla obviněnému poskytnuta všechna jeho práva. Tím se liší od role obhájce, který hájí výlučně zájmy svého klienta. Role státního zástupce se vyvíjí s postupujícími fázemi trestního řízení.
Před podáním obžaloby státní zástupce čelí zásadnímu rozhodnutí – zda jsou důkazy dostatečně přesvědčivé, aby odůvodnily zahájení soudního řízení. Jeho úkolem není soudit. Musí nabýt jistotu, že vznesené obvinění je podloženo relevantními a zákonně získanými důkazy. Pokud je důkazní situace nejasná, může věc vrátit k došetření nebo trestní stíhání zcela zastavit. Tento moment ukazuje, že jeho role není pouze represivní, ale zahrnuje i odpovědnost za legitimitu celého procesu.
Jakmile státní zástupce podá obžalobu, jeho role se výrazně mění. Klíčový okamžik nastává, když dospěje k závěru, že důkazy, které v průběhu svého vyšetřování shromáždil policejní orgán, dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud. Od této chvíle již nevystupuje jako nestranný strážce zákonnosti, ale stává se stranou soudního řízení, jehož hlavním úkolem je prokázat vinu obžalovaného. Jinými slovy, přebírá roli žalobce a musí přesvědčit soud, že obžalovaný skutečně spáchal trestný čin, pro který byl obžalován.
V této fázi už státní zástupce nemá povinnost aktivně hledat důkazy, které by mohly obviněného očistit – to je především úkolem obhajoby. Je odpovědností soudu, aby zvážil všechny důkazy, tedy nejen ty, které podporují obžalobu. Soud má nezastupitelnou roli v dosažení spravedlivého výsledku. Pokud je to nezbytné, může uložit státnímu zástupci, aby opatřil další důkazy podporující obžalobu.[1]
Státní zástupce se ve fázi řízení před soudem soustředí na podporu své obžaloby a přesvědčení soudu o vině obžalovaného. Ovšem i zde musí postupovat v souladu se zákonem a spravedlností. Pokud by se během soudního řízení objevily nové skutečnosti nebo důkazy, které zásadně zpochybňují vinu obžalovaného, státní zástupce by měl svůj postup přehodnotit.
Trestní řízení se zakládá na důvěře. Obviněný věří, že soud je nestranný, státní zástupce postupuje v souladu se zákonem a obhájce dělá maximum pro ochranu jeho práv. Selhání kteréhokoli z těchto aktérů může vést k nespravedlivému výsledku. A právě nespravedlivé rozsudky jsou v právním státě nepřijatelné.
[1] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2003, sp. zn. 4 To 61/2003
