Proč dát sbohem stížnosti pro porušení zákona?
Stížnost pro porušení zákona je letitým institutem trestního práva. Jde o relikt předchozího režimu, jehož smyslem bylo umožnit moci výkonné otevřeně ingerovat do rozhodovací činnosti soudů. Z tohoto důvodu stížnost pro porušení zákona do demokratického právního řádu nepatří. Další argumenty pro zrušení tohoto institutu popisují následující řádky.
Úvod
Pro lepší orientaci autoři nejprve připomenou základní informace o stížnosti pro porušení zákona („stížnost“). Zmíněný mimořádný opravný prostředek je zakotvený v § 266 a násl. trestního řádu. Stížnost může podat jen ministr spravedlnosti. A to buď z vlastní iniciativy, nebo na základě podnětu, nejčastěji obviněného. Podnět ale může podat kdokoli vč. právnických osob. Podnět lze adresovat přímo ministru spravedlnosti nebo státnímu zastupitelství, které je bezprostředně nadřízeno státnímu zastupitelství, které bylo v původním řízení ve věci činné v posledním stupni.
Smyslem stížnosti je napravit vady pravomocných rozhodnutí soudů a státních zástupců vč. postupu v řízeních, která (takovým) rozhodnutím předcházela. Stížnost podá ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu, který o něm rozhodne zpravidla v neveřejném zasedání.
Po roce 2001 se stížnost nálezem Ústavního soudu z 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, a novelou[1] trestního řádu stala ohroženým druhem. Nález zrušil kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti podané v neprospěch obviněného. Ústavní soud tím ponechal možnost přijmout pouze tzv. akademický výrok bez právních následků. Novela trestního řádu zavedla institut dovolání, který je stranám trestního řízení přeci jen dostupnější.
Jak již zmíněno, stížnost může podat pouze ministr spravedlnosti. Záleží tak vždy na jeho úvaze, zda stížnost nakonec podá, či nikoliv a co jejím podáním sleduje. Vzhledem k výjimečnosti institutu by však mělo platit, že se stížnost podává v závažnějších případech. Běžně s cílem nápravy vadného pravomocného rozhodnutí nebo ustálení rozhodovací praxe soudů v důležitých právních otázkách.
Z hlediska obsahových náležitostí je pro účely tohoto článku nutno zmínit, že ministr spravedlnosti je povinen uvést, zda stížnost podává ve prospěch, nebo v neprospěch obviněného. Je možné zvolit i obě tyto varianty.[2]
Do jisté míry je ale tato obligatorní obsahová náležitost relativizována. Nehledě na označení „ve prospěch“ či „v neprospěch“, musí Nejvyšší soud vždy zkoumat obsah stížnosti ve vztahu na potenciální dopady pro obviněného, které budou s rozhodnutím o stížnosti spojeny.
Není překvapivé, že uvedené platí i pro jiné osoby než obviněného. K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 1. 2005, sp. zn. 4 Tz 4/2005: „Kasační oprávnění Nejvyššího soudu podle § 269 odst. 2 TrŘ nepřichází v úvahu nejen tehdy, jestliže Nejvyšší soud shledal, že k porušení zákona nedošlo v neprospěch obviněného, ale také za situace, byl-li zákon porušen ve vztahu k jiné osobě (např. v neprospěch obhájce obviněného při rozhodování o jeho nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů).“
Stížnost ve prospěch i neprospěch
S ohledem na dosud zmíněné řešil zajímavou situaci Nejvyšší soud v usnesení z 7. 11. 2023, sp. zn. 6 Tz 86/2023. Ministr spravedlnosti podal stížnost nadepsanou jako ve prospěch osoby, vůči níž se vedlo trestní řízení („podezřelá“). A to proti pravomocnému usnesení státního zástupce, kterým byly jako nedůvodné zamítnuty stížnosti podezřelé, fyzické osoby a poškozené právnické osoby („poškozená“) proti usnesení policejního orgánu. Tím bylo ve smyslu § 80 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o uložení věcí do soudní úschovy.
Z odůvodnění však vyplynulo, že stížnost je podávána jak ve prospěch podezřelé, tak ve prospěch poškozené. Ministr totiž tvrdil, že napadeným usnesením státního zástupce došlo k porušení práv (tj. v neprospěch) jak podezřelé, tak poškozené. Tedy osob stojících v trestním řízení na protilehlých stranách.
Každé podání se samozřejmě posuzuje podle obsahu. Na druhou stranu není již toto popsané „nedorozumění“ znakem přežitku stížnosti?
Ke stížnosti se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Vedle věcných argumentů proti stížnosti poznamenala i následující: „… lze rovněž pochybovat o tom, že stížnost pro porušení zákona byla podána výlučně ve prospěch podezřelé (…), neboť v daných souvislostech lze dospět k závěru, že byla podána i v její neprospěch.“ Podobně uvažoval i právní zástupce podezřelé ve vyjádření ke stížnosti: „… ministr spravedlnosti podal (stížnost) ve prospěch podezřelé, avšak závěrem navrhovaný petit zní na porušení zákona v neprospěch podezřelé a zároveň i v neprospěch poškozené (…) Přitom si nelze představit, že by zájmy obou těchto osob mohly být totožné, jsou-li z povahy věci v opozici.“
Opětovně vyvstává otázka, zda je namístě udržovat rozebíraný institut při životě, když jeho využití může přinést citovanou absurdní situaci. Té si Nejvyšší soud samozřejmě všimnul a okomentoval jí slovy: „Lze naopak souhlasit s vyjádřením podezřelé (…), že stěžovatel sice mimořádný opravný prostředek vymezil jako podaný v její prospěch, nicméně navrhl vyslovení porušení zákona v neprospěch její i v neprospěch (poškozené), ačkoli zájmy obou subjektů si naopak ve věci přímo konkurují, a takové pojetí, jak ještě bude níže uvedeno, představuje spíše snahu o neakceptovatelné přenesení důkazní aktivity na orgány činné v trestním řízení.“
Závěr
Prosvětlení právního řádu znamená i oprostit se od zažitých institutů, které po čase ztratí na významu. Zrušením stížnosti pro porušení zákona nedojde ke zkrácení práv obviněných. Nepotlačí se jím ani sjednocování judikatury. Strany trestního řízení disponují dostatečným množstvím vhodných prostředků k dosažení svých cílů.
Vědomi si statistiky Ministerstva spravedlnosti o počtu podaných stížností a procentu jejich vyhovění Nejvyšším soudem, považujeme přesto zrušení tohoto institutu za smysluplné.
